Prolog
Všude zuřil boj. Lidé z řádu bojovali proti smrtijedům. Bylo to velice vyrovnané. Kletba střídala kletbu. Jenom v jednom koutě místnosti se snažili dva hoši vyšplhat po kamenných blocích nahoru. Nebylo to nic snadného, protože jednomu z nich zrovna tancovali nohy čárlston. Najednou se ve dveřích do místnosti objevila další postava. Byla vysoká a měla dlouhé stříbrné vlasy a vousy. Albus Brumbál. Jak ho smrtijedi uviděli přestávali bojovat. Všichni už přestali bojovat, až na jednu dvojici. Muž se vyhýbal parskům rudého světla, které na něj posílala jeho soupeřka a při tom se jí vysmíval.
„Belatrix to nic lepšího neumíš?“ Najednou ho jedna kletba trefila do hrudi a on začal padat. Pak zmizel za černým závojem, který se v místnosti nacházel.
„SÍRIUSI!!!!!“ Místností se ozval křik. K oblouku se řítil jeden z těch chlapců. Už byl skoro u oblouku, když ho chytily silné ruce.
„Harry tomu už nepomůžeš.“
„NÉÉÉÉÉ!! ON NENÍ MRTVÍ!!!“ On není mrtví křičel černovlasý chlapec.
„Není mrtví!“ Najednou s ním začali třást něčí ruce.
„Harry probuď se.“ Harry sebou trhnul a posadil se. Vystrašeně se díval na Rona. Svého nejlepšího kamaráda.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se starostlivě.
„Jo. Jsem v pohodě. To byl jenom sen.“ Odpověděl Harry. Pak se otočil a zase zalehnul do postele. Takovéhle sny se mu zdáli už od začátku prázdnin.
U Darsliovích strávil sotva dva dny a hned ho vzali pryč. Jenomže teď byl zase v tom domě. Grimaldovo náměstí 12. Jak nesnášel tuhle adresu. Tenhle dům mu připomínal Sírius tak moc, že ho viděl na každém kroku.
Už věděl že neusne a tak vstal a šel se napít. Ron už zase usnul. V kuchyni nikdo nebyl. To mu nad míru vyhovovalo. Poslední dobou se společnosti vyhýbal. Chvílku jenom seděl v kuchyni, ale potom se zvedl a vydal se za klofanem. Tam trávil poslední dobou hodně času a přemýšlel jaké by to bylo, kdyby tady byl Sírius. Takové myšlenky ho trápili už několik dní. Harry seděl opřený o Klofana a hladil ho po velké hlavě, kterou mu hypogrif položil na nohy.
Harrymu se začali klížit oči. Byl moc vyčerpaný. Spal maximálně tři hodiny denně. Byla to obrovská zátěž, a tak nebylo divu, že usnul. Najednou se ocitnul v naprosté tmě. Bylo to strašné. Z té tmy jako by ho záblo a po těle mu naskočila husí kůže. Najednou se za ním ozval syčiví hlas.
„Vítej Harry.“ Harry se rychle otočil a spatřil Lorda Voldemorta. Ten se rozesmál na celé kolo. Harry měl na tváři grimasu strachu. Velkého strachu.
„Neboj se Harry, já ti nic neudělám. Tady na tebe nemůžu, ale mám na tebe něco jiného.“
Najednou jako by se tma kolem něj rozestoupila a on najednou viděl. Byl v tmavé kamenné místnosti, která byla osvětlená jenom loučemi. A na jedné stěně vysela za ruse přikovaná dvě těla. Harry se na ně pořádně podíval a zalapal po dechu. Byla to paní Wearsleová a Tonksová.
„Jak vidíš Harry tak mám tvé přátelé. A teď co po tobě chci. Chci, abys se mi vydal a pak je pustím. Na rozmyšlenou máš dvanáct hodin.“ S tím se spojení zrušilo a Harry se probudil. Byl celý zpocený a třásl se po celém těle. Musím zjisti, jestli to je pravda. Rychle se rozběhnul do kuchyně. Když do ní vrazil tak se všichni lekli.
„Kde je Paní Wearsleová a Tonksová?“ Vyštěkl rychle.
„Klid Harry jsou na příčné a vrátí se každým…“ Najednou plameny v krbu zezelenali a z nich vystoupil Brumbál. Tvářil se smutně a zarmouceně. Všichni se na něj podívali. Brumbál se jenom postavil a ztěžka ze sebe dostal.
„Molly a Nimfadóra byly dnes ráno unesený smrtijedy. Je přes čtyřicet očitých světků. Je mi to líto Arture, ale už nemůžeme nic dělat.“ Všichni se na sebe jenom šokovaně podívali a pak se všechny oči stočili na Harryho. Ten se tvářil zdrceně. Pak se ho začali vyptávat proč je hledal. Nakonec Harry ten nápor nevydržel a řekl jim vše co se mu stalo. Remus se jenom zděsil. Pak se vzpamatoval. Vzal Harryho za ruku a začal ho táhnout do jeho pokoje. Harry se bránil, ale nebylo mu to co platné.
„Nemůžeme dopustit, abychom ztratili ještě tebe.“ Říkal mu celou cestu Remus. Nakonec dotáhnul Harryho do jeho pokoje. Tam ho posadil na postel a chystal se k odchodu, ale to Harry nechtěl připustit. „A co teda budete dělat?“ Zařval na odcházejícího Remuse Harry. Ten se otočil a se slzami v očích řekl: „To ti může být jedno.“ Pak odešel a nezapomněl za sebou zavřít dveře a pak je zajistil nějakým kouzlem. Harry se zdrceně posadil na postel. Co mám dělat? Ptal se sám sebe v duchu.
Minuty se pomalu vlekli a Harry se utápěl v zoufalství. Najednou uslyšel, jak se někdo řítí nahoru po schodech. Do jeho pokoje vrazil Ron. Byl celí rudý a vzteky bez sebe. Chvíli po něm vstoupila i Hermiona. Bylo na ní vidět, že brečela.
„Vstávej!“ Zařval na něj Ron. Asi se už o tom dozvěděli. Harry se rozhodl nést následky. A postavil se. V tu chvíli dostal ránu od Rona. Ron na něj začal nepříčetně řvát.
„Unesl ji kuli tobě! Ty si v podstatě zabil mojí mámu! Já myslel, že jsme kamarádi a ty mi uděláš tohle! Ty nejsi můj kamarád.“ Tyhle slova Harryho velice boleli. Nakonec přišlo to, co přijít muselo. Ronova moc se uvolnila a přibila Harryho ke zdi. Když pak Harry spadl na zem tak jenom vykašlal trošku krve.
„Promiň Rone.“ Zašeptal potichu.
„Promiň?! Tohle se nedá omluvit Pottre.“ S těmi to slovy odešel. Hermiona se na Harryho jenom omluvně podívala a odešla za Ronem. Harry se jenom vytáhl na postel a za chvíli usnul.
„Tak co Harry? Jak jsi se rozhodl?“ Zasyčel ledový hlas. Harry se podíval na Voldemorta. „Dobře já to beru.“ Řekl nakonec Harry. Voldemort se jenom rozesmál. „A jak se k tobě mám dostat? To je jednoduchý Harry…“
Harry se vzbudil a hned věděl, co má dělat. Vstal a oblékl se do modrého hábitu. Uklidil celý pokoj a pak si sedl ke stolu a vzal si brk a pergamen. Přece jenom měl své kamarády rád. Chvíli se rozmýšlel a pak začal psát.
Ahoj.
Tímto dopisem se s vámi chci rozploučit. Jeden život za dva je přece jenom cena, kterou jsem ochotný zaplatit. Chci, aby jste věděli, že vás mám moc rád. Wearsleovi jsem povařoval za rodinu. Rona za bratra a Hermionu za mojí sestru. Doufám, že bude žít šťastně a poradíte si i bez mě. Nikdy na váz nezapomenu.
Navždy váš Harry James Potter.
Dopis dal do obálky a zapečetil. Na obálku napsal jenom pro vás. Potom položil dopis na stůl a obrátil se ke dveřím.
„Takže jde se na to.“ Řekl si pro sebe Harry a vyndal hůlku. Do Bradavic se stejně už nevrátím, tak co. Říkal si. Namířil na dveře a zašeptal alohomora. Nic se však nestalo. No jak chcete.
Bombarda. Dveře se roztříštily na kousky a Harry jenom s úsměvem prošel. Tak a teď dál. V Prvním patře uslyšel spěšné kroky a tak se schoval do jedné místnosti. Jen co se přehnali, tak se vydal dolů.
Remus uslyšel nějakou ránu. Harry! Blesklo mu hlavou. Vyletěl od stolu jako střela. Ostatním asi taky došlo, co se stalo a tak běželi za ním. Když doběhli k Harryho pokoji, tak tam už nikdo nebyl. Dveře byli na třísky, pokoj byl vzorově uklizený a na stole ležel dopis. Remus po něm chňapl a otevřel ho. Jen co ho přečet tak zbělal jako stěna.
„NÉÉ!“ Zakřičel na celý dům. Ten křik slyšel i Harry venku, který zrovna nastupoval do záchranného autobusu.
„Tak kam to bude?“ Zeptal se Stan Silnička.
„Děraví kotel.“ Odpověděl Harry a podal mu několik mincí. „A rychle prosím.“
Stan se na něj jenom podíval a pak zavolal. „Do Děravého kotle Erni a fofrem.“ S tím se autobus s trhnutím rozjel a za chvilku zastavil před děravím kotlem. Harry se rozloučil a vykročil vstříc osudu.
Rychle prošel Kotlem a vydal se na Příčnou. Nakonec zahnul do Obrtlé. Hned na kraji na něj čekalo několik smrtijedů.
„A hele ty jsi opravdu přišel.“ Uchechtl se nějaký smrtijed. Harry na ní vrhl nevraživý pohled.
„Ahoj Belo. Jak se máš? Doufám že špatně.“
„Musím tě zklamat Harry, ale já se mám výborně.“ Harry jenom něco zavčel.
„Tak jdeme.“ Řekl další smrtijed chytil Harryho a přemístil se s ním pryč. Harry pocítil pocit, jako by se protahoval úzkou trubkou. Za chvíli ten pocit skončil a Harry otevřel oči, které předtím zavřel.
„Vítám tě u nás Harry.“ Ozval se ledoví hlas přímo za jeho zády. Zprudka se otočil a zahleděl se do těch zářivých červených očí, které nesnášel. Začala ho pálit jizva a on musel pohledem uhnout.
„Milý Harry tak tě tu vítám…“
„To jsou ale keci.“ Přerušil ho Harry. Všichni se na něho podívali.
„Všichni víme proč tu jsem. Jsem tu proto, abys mě zabil. Tak na co čekáš? Ale ještě předtím propustíš mé přátele.“ Voldemort se jenom krutě zašklebil.
„Propustím, ale až potom, co tě zabiju. Máš na to slovo zmijozela a ten své sliby drží. A přece bych je nemohl připravit o to podívanou. Uvidí, jak zemřel slavný Harry Potter.“ Pak se krutě rozesmál.
„Ale předtím si s tebou ještě pohraju. Crucio.“ Harryho zaplavila největší bolest jakou kdy zažil.
Voldemort se v tom přímo vyžíval, ale zato Tonksová a Molly se na to dívali se slzami v očích. Když Voldemort asi po pěti minutách kletbu zrušil tak se jenom krutě usmíval. Otočil se na Tonksovou a ušklíbl se.
„Můžeš říct své kamarádce sbohem Harry.“ „Říkal jsi že je pustíš.“ „To ano, ale ne v jakém stavu.“ Napřáhl hůlku a zvolal Avada kedavra.
Z jeho hůlky vyletěl zelený paprsek a blížil se k Tonksové. Ta na ní jenom hleděl s rozšířenými zornicemi. Najednou se přední někdo objevil. Harry skočil do dráhy paprsku. Postavil se před tonkovou.
„Sbohem.“ Zašeptal ještě předtím než do něj kletba narazila. Jenomže se něco stalo. Těsně před tím, než do něj kletba narazila se před Harrym objevil bílí štít. Kletba jím prošla, ale byla jiná. Místo zeleného paprsku to byl zářivě žlutý. Kletba do Harryho narazila takovou silou, až ho donutil klesnout na kolena. V místnosti zavládlo ticho. Harry jenom klečel na podlaze. Najednou mu bylo hrozně špatně. Podíval se na své ruce. Byli průsvitné a průsvitněli pořád víc. Vzhlédl k Tonkové, která na něj vyděšeně koukala.
„Pozdravuj ostatní.“Řekl ještě Harry a padnul k zemi. Než ztratil vědomí tak zahlédl dvě postavy v rudém plášti, jak se na tu scénu jen tak dívají.
A pak se jenom propadal a propadal a propadal.