25. kapitoal - odchod
Hermiona šla za profesorkou McGonagallovou, která ji vedla k ředitelně.
„Maxovy Maxižvýkačky,“ řekla profesorka heslo a chrlič uskočil. Prošly vchodem a vyjely po schodech do pracovny. Profesorka zaklepala a vešla. Brumbál seděl za stolem a díval se na nově příchozí. Jeho oči se upřely na Hermionu.
„Posaďte se, slečno Grangerová,“ vyzval ji unaveným hlasem. „Jistě víte proč jsem vás zavolal.“
„Tuším to, pane profesore,“ odpověděla Hermiona.
„Musím vědět, kde jste byla,“ podíval se na ni Brumbál. Zhluboka se nadechla.
„Já vám to nemohu říct, pane profesore,“ odpověděla klidně. Brumbálovi blýsklo v očích.
„A mohu znát důvod, proč nám to nemůžete říct?“
„Protože jsem to slíbila,“ odpověděla hned Hermiona.
„Slečno Grangerová, tady nejde o nějaký slib. My musíme vědět, kde jste byla. Víte toho hodně a to vás činí velice cennou pro nepřítele.“
„Můžu vám říct, že jsem nebyla u Voldemorta, ani u nikoho z jeho lidí. Byla jsem se svými rodiči u známých.“
„A mohu znát jméno těch známých?“ Brumbál byl neodbytný.
„To vám neřeknu,“ odmítla rezolutně Hermiona. Brumbálovi blýskalo v očích čím dál víc.
„Takže vy mi to neřeknete?“ Hermiona zavrtěla hlavou. „Tak ať je po vašem. Legilimens!“
Brumbál viděl prázdnou místnost. V okamžiku se před ním ale objevila Hermiona. Mračila se.
„Tohle jste neměl dělat,“ zašeptala ledovým hlasem. Najednou Brumbál odletěl. Byla to taková síla, že se převrátil i s křeslem. Jen se zvednul na nohy, podíval na Hermionu, která už taky stála.
„Co si to dovolujete, slečno Grangerová?“ zavrčel naštvaně. Hermiona se jenom usmála.
„Bráním své soukromí, pane profesore.“ Na oslovení dala velký důraz.
„Minervo, podejte mi veritasérum!“ Hermiona zbledla.
„To nemůžete!“ vykřikla. „To je nezákonné!“
„A kdo mi v tom zabrání?“ zeptal se Brumbál. Hermiona vytáhla hůlku.
Brumbál se usmál. Mávl rukou a dveře cvakly a slabě zazářily. Kouzlo proti odposlouchávání. Uvědomila si Hermiona. Harry ho používal, když chtěli být jenom sami dva. Teď by ho tu potřebovala. On by si poradil.
„Ale nemyslete si, že se nebudu bránit!“ vyštěkla Hermiona.
„Myslím, že nebudete mít jak.“ řekl Brumbál. Najednou cítila, že jí někdo vzal hůlku.Otočila se a uviděla profesorku McGonagallovou. Začala poplašeně couvat do kouta. Brumbál se na ni nepříjemně usmíval.
„Neberte to osobně, slečno, ale bezpečnost je bezpečnost.“ S tím na ni namířil hůlku.
„HARRY, POMOZ MI, PROSÍM!“ zavolala ve své hlavě. Nechtěla mu nic říct. Nechtěla zklamat Harryho důvěru.
Brumbálovi z hůlky vyletěla poutací kletba. Hermiona si dala ruce před sebe a čekala náraz, ale nic se nedělo. Podívala se před sebe. Byl tam modrý štít a co ji překvapilo ještě víc, že ho vyvolala sama. Brumbál se na ni nechápavě díval. Hermiona se dívala na štít, který ji chránil v koutě. Brumbál se zamračil a mávnul hůlkou, s úmyslem štít zrušit, ale nepovedlo se. Podíval se na profesorku McGonagallovou. Ta k němu přišla a chvíli se spolu šeptem radili. Pak namířili na Hermionu hůlky oba. Z nich vyletěla omračovací kletba a vpila se do štítu. Hermiona nechápala, co dělají, ale po chvíli jí to došlo. Štít začal povolovat. Objevily se v něm trhliny. Neměla už moc síly. Její štít za chvíli zmizel, ale k překvapení všech ho hned vystřídal jiný.
Tento byl rudozlatý a jako by pulzoval. Hermiona se na ten štít podívala. Nad ní se vznášel Fawkes a vesele prozpěvoval. Brumbál se na to nechápavě díval. Jeho fénix ji chrání? Ale proč? A tenhle štít byl silný. Moc silný. Takový štít by Fawkes neudělal. Hermiona však pochopila.
Toto je ten štít, ze kterého byl Harry tak často na nervy. Pořád se mu ho nedařilo vyvolat. Ale jednou se mu to povedlo a ten štít byl tak silný, že se všem kolem se zježily vlasy. Tenhle byl ale slabší. Rozhlédla se kolem. Všimla si postavy v koutě. Měla na sobě rudý plášť.
„Co to má znamenat?“ zeptal se spíš sám sebe Brumbál.
„To má znamenat, že jste to přehnal.“ Ozvala se postava v druhém rohu pracovny. Přešel k Hermioně a pomohl jí na nohy.
„Harry!“ zašeptala. Postava jenom kývla. Pak se otočila k Brumbálovi.
„Tohle jsme si o vás nemyslel, pane profesore. Takhle se chováte ke svým studentům?“
Brumbál se zamračil. „A vy jste kdo?“ otázal se. Postava se mírně uklonila.
„Mám spoustu jmen. Smrtijedi mě titulují Rudý jezdec, Voldemort mi říká Zkurvysyne, Denní věštec o mně píše jako o Neznámém. Stačí si jenom vybrat, ale být vámi, tak si nevybírám to, jak mi říká Voldy. Vždycky mě to dost naštve.“ Brumbál se na něj díval.
„A mohl byste mi říct, kdo jste ve skutečnosti?“
„Ne, to vám opravdu neřeknu. Ale byl bych rád, kdyby jste už nechal zde přítomnou slečnu Grangerovou na pokoji.“ Brumbálovi zase zajiskřilo v očích.
„Jistěže ji nechám na pokoji. Také ji už víckrát neuvidím.“ Postava se zarazila. „Slečno Grangerová,“ obrátil se Brumbál na Hermionu, „tímto vám oznamuji, že jste vyloučena ze Školy čar a kouzel v Bradavicích.“ Hermiona zalapala po dechu a Harry se na něj nevěřícně díval. „Svoje věci si můžete vzít. Skřítci je postaví do vstupní síně. A také vám musím říct, že už nikdy nebudete moct vstoupit do hlavního štábu.“ Hermiona cítila, jak se v Harrym vaří krev.
„Dobře!“ řekl chladně. „Jak myslíte, Brumbále. Sbohem!“ Vzal Hermionu za ruku a vedl ji pryč. Chtěl otevřít dveře ale nešlo to. Brumbál se uchechtl. Harry na něj vrhl vražedný pohled. Pomyslel na jednu věc a dveře se rozletěly na třísky. Brumbál na to nechápavě hleděl. Oba odešli a profesory nechali za sebou.
***
„Kde jenom ta Hermiona může být?“ ptala se Ginny.
„Nevím,“ zabručel Ron a také se rozhlížel po vstupní síňi.
Najednou se tam objevily něčí věci. Ginny pozvedla obočí a podívala se na ostatní. Ti jenom pokrčili rameny a dál sledovali Vstupní síň. Vtom tam přišli dva lidé. Jeden, kterému nebylo vidět do tváře, a Hermiona. Ta se podívala do velké síně. Uviděla všechny čtyři. Usmála se na chvíli se zastavila. Postava se otočila a když viděla kam se dívá, tak pochopila. Taky mu chyběli. Hermiona se usmála a zamávala jim. Pak se obrátila a oba vyšli ven.
„Kam jde?“ vyhrkla Parvati. Všichni se na sebe podívali a najednou vyběhli ven. Viděli dvě postavy, jak jdou směrem k bráně.
„Hermiono!“ zakřičela Ginny a rozeběhli se k nim. Oba se otočili, jako by to měli nacvičené.
„Kam jdeš?“ zeptal se jí Ron.
„Pryč, Rone,“ odpověděla Hermiona. Nechápavě se na ni dívali.
„Ale proč?“ vypadlo z Parvati.
„Protože mě vyhodili. Neřekla jsem Brumbálovi, kde jsem byla.“
„A proto tě chce vyhodit?“ zeptala se s údivem Ginny.
„Jemu to stačí. On je ředitel.“ odpověděl zhnuseně ten muž v kápi. „Nebojte se o Hermionu. Jednou se zase uvidíte.“ Řekl a s tichým lup přenesl Hermioniny věci do jejich pokoje.
Ginny muže upřeně pozorovala. Něco jí říkalo, že ho zná. Možná ten hlas. Možná něco jiného. Ostatní se na ně nevěřícně dívali. Oba se chytli za ruce.
„Zase se uvidíme,“ mrkla na ně Hermiona a oba odcházeli.
Už od nich byli asi dvě stě metrů, když si Ginny vzpomněla, odkud zná ten hlas. Oči jí zazářily a rozeběhla se za nimi. Ostatní se ovšem vydali do hradu. Ginny oba dohonila přesně u hradní brány.
„Stůjte!“ zavolala na ně. Oba se otočili. Hermiona si myslela, že jde za ní, ale dívka se rozeběhla skočila kolem krku Harrymu. Oba to překvapilo.
„Poznala jsme tě, Harry!“ řekla a z očí jí tekly slzy. Harry byl dost překvapený, ale pak její obětí opětoval. Pak si sundal kápi.
„Jsi bystrá holka, Ginny,“ usmál se na ni. Byla překvapena jeho přeměnou. Tohle nečekala, ale musela uznat, že je ještě hezčí, než předtím.
„Neboj se o nás,“ usmála se Hermiona a vzala Harryho za ruku.
„My se o sebe postaráme,“ usmál se zase i on.
„Tak se měj, Ginny.“ Hermiona ji ještě objala a potom i Harry.
„Měj se tu pěkně a pořádně zatopte Brumbálovi!“ A zmizeli. Žádný zvuk, žádný záblesk. Jako by se rozplynuli.
Ginny se vydala k hradu. Když orazila do Velké síně, tak se posadila k ostatním.
„Kde jsi byla?“ zeptal se jí Ron.
„Ještě jsme se byla rozloučit s těma dvěma,“ oznámila klidně.
„Doufám, že se Hermioně nic nestane,“ zašeptala Parvati. Ginny se na ni usmála.
Však oni se o sebe postarají. Jak Hermiona o Harryho, tak Harry o Hermionu. Ti se neztratí.“ Ostatní na ni vykuleně koukali.
„To byl Harry?“ zeptal se Ron nevěřícně. Ginny jenom přikývla, ale to už začala hostina.