33. kapitola - čas 2/2
Oba stáli proti sobě a dívali se jeden druhému do očí.
„Jak jsi to udělal?“ promluvil jako první Voldemort.
„Co přesně myslíš?“ usmál se muž proti němu.
„Jak to, že vypadáš pořád stejně a že jsi vůbec na živu? Jak jsi odtamtud mohl uniknout?“
„A kdo říká, že jsem unikl?“
„Vždyť tady přede mnou stojíš. Velký Sebastian Srders. Nebelvírský primus a nejlepší student na škole. Miláček všech studentek a největší bojovník dobra.“
„Tome, zdá se mi to, nebo na Sebastiana žárlíš? Já vím, že být věčně druhý je asi pruda, ale co se dá holt dělat.“
„Zabil jsme tě!“
„Ne, zabil jsi Sebastiana Srderse.“
„A kdo jsi potom ty?“
„Já jsem někdo, kdo našel jeho odkaz. Sebastian tušil, že po něm půjdeš, a tak vytvořil obraz své duše a vzpomínek, které potom mohl někomu předat? Ani nevíš, co všechno jsem se dozvěděl a čemu jsem se přiučil,“ usmíval se na něj pořád ten neznámý.
„Takže ty nejsi Srders?“
„Ne, ale měl jsi vidět ten tvůj ksicht, když jsi si to myslel,“ odpověděl mu se smíchem neznámý. Voldemort zařval vzteky.
„Crucio!“
„Evendeverta!“ reagoval okamžitě neznámý. Kletba narazila do žlutého štítu, který se i s ní rozplynul. Voldemort propaloval postavu pohledem.
„Přidej se ke mě. Budeme ti nejmocnější kouzelníci. Všechno nám bude patřit. Nebude nikdo, kdo by se nám postavil.“
„Tome, tomu přece sám nevěříš,“ rozezněl se halou pobavený smích.
Voldemort zkřivil obličej vztekem a poslal na neznámého další kletbu. Ten se jí vyhnul a poslal na něj bílý paprsek, který Voldemorta obklopil a vpil se do něj.
„To jenom pro případ, kdyby jsi se chtěl přemístit. Dnes zemřeš, Tome,“ ušklíbl se na vysvětlenou.
„Možná. Ale jestli ano, tak všechny, co jsou tady vezmu s sebou a ty budeš první. Avada kedavra!“
S lehkostí se vyhnul a poslal na Voldemorta svou vlastní kletbu…
Nikdo nebojoval, jen uchváceně sledovali souboj dvou kouzelníků. Dokud jedno odražené kouzlo odhodilo na zeď nějakého Smrtijeda.
Hermiona s Jamesem vstali a dali se znovu do boje. Přitom po očku pozorovali oba kouzelníky uprostřed. Něco takového se přece nevidí každý den.
James si myslel, že bojuje celkem rychle, ale když viděl ty dva, uvědomil si, že proti Voldemortovi by neměl moc velkou šanci, jestli vůbec nějakou. Držel se u Hermiony aby si navzájem kryli si záda. Občas se sice museli rozdělit, ale nikdy ne moc na dlouho. Netrvalo to dlouho a Jamese zasáhla nějaká kletba do nohy. Projela jím tak náhlá bolest, že se okamžitě zhroutil k zemi.
„Jamesi,“ přiskočila k němu hned Hermiona.
„To bude dobrý,“ uklidňoval ji James.
„Tím bych si nebyla tak jistá,“ ozvalo se za nimi.
„Hele, blbá paní Lestrangová nás poctila svou přítomností,“ zakřenil se James.
„Ztichni, blbečku!“ zavrčela na něj. „Rozlučte se. Avada -“ než to ovšem stačila doříct, hůlka jí vzplála v ruce.
„Co to bylo?“ pípla vystrašená Bellatrix. Za sebou uslyšela tichý popěvek. Otočila se a hleděla do očí toho záhadného tvora. Nemohla odvrátit pohled. Jako zhypnotizovaná sledovala, jak se k ní tvor pomalu naklání a dotýká se jejího čela. Tělem jí projela strašná bolest, ale nemohla ani křičet. Jako by jí někdo spaloval od kostí. A opravdu, po chvíli se objevil oheň, který ji celou zahalil a když zmizel, zbyla tam jen hromádka popela.
„Avada kedavra!“ zahřměl něčí hlas s hůlkou namířenou na toho tvora. Ten se zatočil a plameny, které ho tvořily se rozvířily a kletba se od nich odrazila zpět na majitele. Tvor pak znovu zapěl nádhernou melodii a zase zmizel.
James se vzpamatoval a vyskočil na nohy a dal se opět do boje.
Už to byla půl hodina, co bojovali a Smrtijedů bylo pořád dost a dost, když uslyšel výkřik. Otočil se a to, co viděl ho doslova šokovalo. Voldemort ležel na jedné straně síně a zmoženě se zvedal. Na druhé zase ležel ten neznámý. Rychle se vyhoupl na nohy a zaujal znovu bojové postavení.
Voldemort ho napodobil. „Pořád ještě nemáš dost?“
„Já a dost? Přátelé o mně říkají, že jsem k neutahání.“
„Tak to se uvidí…“ S tím na něj Voldemort poslal zase jednu ze svých kleteb.
Neznámý vyčaroval štít, který držel déle. Voldemort pálil jedno kouzlo za druhým, ale žádné neprošlo.
„Opravdu myslíš, že mě můžeš zabít?“
„Já si to nemyslím. Já to vím,“ odpověděl rozhodně neznámý.
„A jak bys to chtěl udělat?“ chechtal se Voldemort.
„Jednoduše, sleduj. Avada kedavra!“ Jedovatě zelený paprsek zamířil přesně na svůj cíl. Místo na černokněžníka si ovšem našel velkého hada.
„Co to děláš?“
„Pomalu tě likviduji.“
Z hada vyletěl tmavý stín, který se po chvilce rozplynul. Neznámý se usmál a mávnutím hůlky se mu v ruce objevil pytel. Když ho obrátil naruby, vypadly z něj nějaké předměty a on je všechny kopnul k Voldemortovi.
„Ne, to není možné!“
„I v tomhle tě Sebastian skvěle odhadl. Celou dobu věděl, co máš v plánu a taky po tobě šel. A já jsem teď dotáhl, co kdysi on začal.“
„Kdo, sakra, jsi?“
„Ale no tak, Tome. To jsi to ještě neuhodl? Vždycky jsem ti stál v cestě. Ať v podobě Sebastiana Srderse, nebo jako ten přízrak.“ S tím se mu plášť změnil na rudý se zlatými lemy. James s Hermionou zalapali po dechu. „Anebo ještě dřív - jako Chlapec, který přežil.“
Teď si sundal kápi a všichni mohli vidět uhlově černé vlasy elegantně rozcuchané, opálený obličej - nyní již spíše muže - a zářivě zelené oči, které se zarývaly do těch Voldemortových.
„Potter!“ zavrčel naštvaně Voldemort. „Za tohle to tě zabiju.“ A už na něj letěla jedovatě zelená kletba.
Harry rychle uhnul a vyslal na něj několik kleteb. Voldemort vyčaroval jeden velice složitý štít, který je skoro všechny pohltil. Jenom ta poslední prošla. Narazila do něj a on odletěl několik metrů. Hned se ovšem zvedl a boj se rozhostil naplno. Kletba střídala kletbu a jeden záblesk střídal druhý. Okolo se už nebojovalo. Všichni už jen přihlíželi souboji dvou rivalů.
Harry uskočil zrovna další smrtící kletbě a ještě ve vzduchu stačil vyslat pár svých kouzel.
Voldemort byl překvapen tím, co ten mladík předvádí, ale kouzla stejně zlikvidoval ještě v letu. Oplatil mu to další kletbou smrti. Harry zase rychle odskočil a odklonil jedno kouzlo, které na něj jeho protivník poslal a zasypal ho další várkou kouzel. Voldemort už neměl moc šancí, a tak se konečně ukázal s tím, co tak málo používal. Před ním se objevil zeleno stříbrný štít, do kterého se všechna kouzla vpila.
„Tak co, Pottere? Ještě si jsi tak jistý?“
Harry se na něj usmál a v rukou se mu objevila bílá koule energie. Ještě chvíli se soustředil a potom namířil ruce na Toma. Z dlaně mu vyšlehl blesk, který narazil do štítu, ten se okamžitě zhroutil a blesk popálil Voldemorta na ruce.
On se tím ovšem nijak nezabýval a vyslal na Harryho salvu zelených paprsků. Ten se snažil uhýbat, ale viděl, že jich je moc. Tak teď doufám, že je ten štít opravdu tak silný, blesklo mu hlavou a vytvořil kolen sebe červený štít. Harry se pevně zapřel a čekal. Po chvíli ucítil, jak do štítu naráží kletby. Bylo to, jako by jste drželi dveře, zatímco někdo o dost silnější do nich bušil a mlátil. Cítil, jak mu ubývají síly, ale nehodlal se vzdát. Voldemort pociťoval, že štít pomalu, ale jistě slábne, a tak ještě zrychlil a přidal na síle kouzel. Síly ubývaly velice rychle.
No tak, vymysli něco, nabádal sám sebe. Něco co by ho překvapilo. Rodinné kouzlo. Ale jaké? Nic tam tak účinného ne... Počkat!
Ne! uslyšel ve své mysli Alexe.
Nic jiného mi nezbývá, namítl.
Musí být jiný řešení. Nevíš, jestli na to máš dost sil.
Už jsme to jednou dělal.
Ale to jsi byl odpočatý.
Není třeba, to zvládnu.
Harry...
Já to udělám. Mladík poklesl na jedno koleno a svěsil hlavu dolů. Štít pořád ještě držel. Posbírával všechnu svoji zbylou sílu a zdvihl dlaně vzhůru.
„Firexo Tom Rojvol Radlle!“ Štít zmizel a Harry se rozzářil jasně červeným světlem. Zbývající kletby, které Voldemort poslal se rozplynuly a on teď sledoval Harryho.
James při té formuli zalapal po dechu a Hermiona se na něj tázavě podívala.
Pak Harrymu z rukou vystřelily dva provazce ohně, které se nad ním spojily. Z nosu a úst mu začala téct krev. Halou se ozval fénixův zpěv a z oheň se zformoval do obrysu fénixe, který se okamžitě rozletěl k Voldemortovi. Fénix se k němu blížil velkou rychlostí. V poslední snaze se Voldemort pokusil po něm vyslat smrtící kletbu. Ta neškodně proletěla skrz a narazila do jednoho ze Smrtijedů. Zkusil svůj štít, ale ten se zhroutil hned, jak se k němu fénix přiblížil. Natáhl před sebe ruce a strachy odvrátil hlavu. Fénix mu vletěl přímo do hrudi a zmizel. Voldemort se nechápavě podíval na ostatní a pohled mu spočinul na Harrym.
„Pozdravuj v pekle,“ řekl Harry.
Voldemort se na něj šokovaně díval. Začínalo mu být horko. Podíval se na své ruce, které dostávaly odstín jasně červené.
„Ne, to ne!“ Nenávistně se podíval na Harryho „Stejně nikdy nebudeš šťastný, Pottere. Vzal jsem ti rodinu a ta se ti už nikdy nevrátí.“
Harry si odfrkl a obrátil se na dvě postavy v červeném. Ta vyšší k němu přišla a sundala si kápi. Voldemort zalapal po dechu. James Potter se na něj díval z výšky.
„Smrt není tak hrozná, když ji přijímáš s otevřeným srdcem,“ poradil mu.
„NE!“ zařval Voldemort, když jeho tělo vzplálo.
„Nenávidím tě, Harry Pottere!“ byla poslední slova největšího černokněžníka, než po něm zbyla jenom hromádka popela.
Harry se otočil a prohlížel si všechny přítomné. Nezaregistroval temnou kuličku, která vyletěla z černokněžníkova těla. Ostatní si jí ovšem všimli. Harry si všiml jejich výrazu, a tak se otočil. Kulička začala rychle rotovat a nakonec s ohromnou ránou narazila do země. Smrtijedi se omdleli a Harrymu snad explodovala jizva. Chytil se za hlavu a s křikem se sklátil k zemi. James se hned k němu rozběhl, stejně jako Hermiona.
„Musíme ho dostat domů…“